Nezapomenutelný návrat
Historicky první stipendisté FLEXu se na konci března a začátku dubna vraceli narychlo domů kvůli pandemii nového koronaviru. Před třemi měsíci netušili, jak se situace v Evropě a USA vyvine. Doufali, že se třeba ještě vrátí do své americké školy, půjdou na pravou americkou prom a pojedou na výlety, které si na jaro naplánovali. Některé z nich měli v Americe navštívit jejich rodiče. A najednou se zdálo, že z toho všeho nic nebude. V tomhle rozpoložení se rozhodovali, zda balit kufry nebo zůstat.
"Bylo to opravdu těžké," vzpomíná stipendistka Klára z Těrlicka, která byla na FLEXu v Arkansasu. "Nevěděla jsem, jestli bude pro mě a mou rodinu bezpečnější, abych cestovala přes všechna ta letiště. Taky jsem musela opustit všechny své kamarády a hostitelskou rodinu o dva měsíce dřív, než se předpokládalo."
Madla z Hořovic ve středních Čechách si ještě v lednu neuměla představit, že by se nějaký koronavirus, o kterém se mluvilo ve zprávách, mohl dostat až do USA a ohrozit plány "pár studentíků na druhé straně světa".
Jenže v březnu se v jejím hostitelském regionu ve státě New York objevily první případy a zavřeli místní školy. "Všichni si pomalu uvědomovali, že to, co bylo tak daleko, už klepe na dveře," říká Madla. "Pak přišly první myšlenky, že bude jednodušší jet domů. Strach z toho, že situace bude v červnu tak hrozná, že se možná domů vůbec nedostaneme, byla skličující."
Loučení nebylo o nic lehčí než rozhodování, jestli zůstat v Americe nebo se vrátit do Česka. "Moji hostitelští rodiče mě pouštěli domů jen neradi. Báli se, že budu muset být ve stísněném prostoru, kterým letadlo je, s tolika lidmi. Na letišti nezůstala jediná tvář suchá," popisuje Madla.
Studenty čekaly další výzvy. Kromě toho, že nejdřív museli získat místo v repatriačním letadle, bylo taky nutné, aby jim neuletělo. "Byl to zmatek a museli jsme překonat pár složitých situací," říká Klára. "Naše lety měly zpoždění nebo se měnily na poslední chvíli. V mém případě to probíhalo tak, že jsem sprintovala letištěm v Denveru, abych stihla svůj let [do Washingtonu]."
Kláře se "hrozně" stýská po její hostitelské rodině, ale taky měla velkou radost ze shledání doma. A není sama. "Užívám si svojí rodiny víc než kdy před tím," popisuje další stipendistka Katka, která je z Brna a na FLEXu byla poblíž New Yorku. "Po tak dlouhé době, co jsme se viděli jen přes FaceTime, bylo k nezaplacení být zase spolu."
Ale studenty ještě čekala izolace ve dvoutýdenní domácí karanténě. "Trávit den za dnem ve třech místnostech, bez lidského kontaktu, je pro někoho tak společensky založeného velmi vyčerpávající," říká Madla. "O to sladší bylo, když jsme se po čtrnácti dnech všichni zase sešli u rodinného oběda."
A jak se na svůj předčasný návrat dívají dnes? Litují svého rozhodnutí? "Jsem ráda, že jsem doma," přemítá Madla. "Ačkoli můj pobyt v Americe neskončil, jak jsem chtěla...na těch osm měsíců budu vzpomínat celý život a už mi je nikdo nevezme."